Syndrom vyhoření a Burn Out v praxi

Syndrom vyhoření má různé definice, lékaři ho však nejčastěji popisují jako naprostou ztrátu profesionálního zájmu, osobního zaujetí či nadšení u pacientů, kteří mají ve své práci velkou zodpovědnost, trápí je chronický stres a nedaří se jim zvládat vysoké požadavky zaměstnavatelů. Projevuje se pocity vyčerpání a poklesem pracovního výkonu, mohou se však dostavit také deprese, poruchy spánku a paměti nebo různé tělesné obtíže. Ačkoliv si lidé syndrom vyhoření spojují především s určitými profesemi, může postihnout v podstatě kohokoliv. Co se týče osobnostních předpokladů, větší pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření je u lidí přecitlivělých, kteří mají sklony k perfekcionismu nebo workoholismu, projevuje se u nich naivní optimismus, mají velká očekávání a jsou ochotní hodně své práci obětovat.

Syndrom vyhoření – v práci poprvé popsal americký psychoanalytik Herbert Freudenberg, který roku 1974 uveřejnil v časopise Journal of Social Issues článek s názvem Staff Burn out. Ten vycházel z jeho pozorování dobrovolnického personálu na bezplatné klinice pro drogově závislé. Po publikaci Freudenbergova článku zájem veřejnosti o tuto diagnózu rapidně stoupl. O několik let později proto vznikl první široce využívaný nástroj pro hodnocení syndromu vyhoření s názvem Maslach Burnout Inventory. Původně se lidé soustředili na pomáhající profese, jako jsou například sociální pracovníci, ale později rozšířili svůj zájem také na další zaměstnání. V roce 2019 WHO oficiálně zařadila syndrom vyhoření mezi nemoci.

Poplachová fáze – s především adrenergní aktivací vyvolá zvýšení celkového nabuzení (arousal), zvýšení svalového napětí, které se může projevit i třesem, a je následováno pocitem až bolestivé svalové únavy, zvýšením srdeční aktivity, mobilizací látek poskytujících energii a zvýšení přísunu krve ke svalům se zákonitým odkrvením periferie a útrobních orgánů, zrychlením dechu až hyperventilací. Přestoupí‑li stresová reakce určitou mez, přestává být vnímána jako nabuzení k boji neboli předstartovní stav, ale začíná být interpretována jako úzkostí či agresivitou doprovázená chorobná symptomatologie.

Fáze rezistence je doprovázena – naopak aktivací parasympatiku a ve vegetativní oblasti se zde setkáme s příznaky z GIT a dýchacího systému, stejně jako v poplachové fázi je alterovaná imunita a pokud jde o behaviorální projevy, je popisována „rezignace na teritorium,“ tedy určitá forma sociálního stažení. Je zvýšená plačtivost a především korové hormony jsou odpovědné za zhoršení paměti a dalších kognitivních funkcí. Po určité době se objevuje fáze vyčerpání vyznačující se zhroucením se ztrátou souhry regulačních funkcí a příznaky obou uvedených okruhů spojenou s pocity vyčerpanosti a bezmoci. První popisy se zaměřovaly především na aktivované vegetativní projevy: pocit únavy až vyčerpání, pocity chladu, dechová tíseň, tenzní bolesti hlavy, často bolest dolních zad (low‑back pain), nespavost, divné pocity na kůži (stresová „husí kůže“), trávicí obtíže a další. Řada stresorů nemusí být významná pro jedince, kteří jim nepřikládají váhu, jsou však stresory z oblasti životních ztrát a pocitu ponížení, které mají téměř univerzální působnost.

Abychom lépe porozuměli – celkovému klinickému obrazu, je nutné si ujasnit, co si pod pojmem STRES představovat. Stres není zvýšené pracovní vypětí, nedostatek času, pocit frustrace z nedocenění, ani nedostatek spánku; to jsou STRESORY. Stres je fylogeneticky prastará reakce organismu, která má připravit jedince na útok či útěk (poplachová fáze), nebo v případě neúspěšnosti této strategie na přežití v krajně nepříznivých podmínkách (fáze rezistence). Ke zhroucení dochází, když se oba tyto postupy zcela vyčerpají. Burn‑out ve zkratce

1. Chronický pocit únavy, vyčerpání, vysílení, pocit tělesné nemohoucnosti
2. Zlost na jedince, kteří něco požadují a vyžadují
3. Nemístně sebekritické postoje za to, že nemohu požadavkům vyhovět
4. Cynismus, negativismus, předrážděnost
5. Pocit, že mě vše obtěžuje
6. Nepřiměřené emoční výbuchy kvůli nepodstatným věcem
7. Časté bolesti hlavy a trávicí obtíže
8. Úbytek, nebo naopak přibývání na váze
9. Nespavost a deprese
10. Pocit nedostatku vzduchu a zkráceného dechu
11. Podezíravost
12. Pocity beznaděje
13. Zvýšená tendence riskovat

Léčba syndromu vyhoření – co dělat při syndromu vyhoření? Pokud člověk nezačne syndrom vyhoření včas řešit, může vést nejen ke vzniku depresí a úzkostných stavů, ale také k naprosté ztrátě sebedůvěry i závislosti na drogách či alkoholu. Na začátku je proto nutné, aby si člověk připustil, že něco není v pořádku a kontaktoval odborníka (psychologa nebo psychiatra). Při léčbě se využívají hlavně psychologické a psychoterapeutické přístupy, které se snaží změnit pacientův postoj k práci. Jedná se například o tyto přístupy: Existenciální psychoterapie, Kognitivně-behaviorální terapie, Transformační systemická terapie, Logoterapie V. E. Frankla Během terapie by se měl pacient společně s lékařem soustředit nejen na odstranění nejakutnějších potíží a příznaků (deprese), ale také pracovat na získání realističtějšího přístupu k zaměstnání i k životu. Z hlediska konkrétní pracovní pozice je dobré uvažovat o změně místa nebo dokonce profese, pomoci může ale také dlouhá dovolená.

Z patofyziologického hlediska je syndrom vyhoření či vyprahlosti důsledkem chronického stresu. Syndrom vyhoření často postihuje mladé lidi, kteří jsou plní energie a nadšení do práce. Projevuje se v psychice člověka (postoje a emoce) a ve vztazích s lidmi.

 

Spouštěčem syndromu vyhoření – je kumulovaný vnitřní stres, který v dotyčném vyvolává postupné napětí. Běžný, tj. krátkodobý stres, který dříve působil dokonce motivačně, se mění v dlouhodobý negativní stres, tzv. distres. Zatímco krátkodobý stres dokáže fyziologicky vybudit větší výkonnost a je časově omezen, dlouhodobý distres je často neuvědomovaný a vyčerpává postiženého duševně i fyzicky. Se svým problémem si ale neumí poradit sám, protože odhalit příčiny, které vedou ke kumulaci vnitřního stresu, je někdy velmi obtížné. Tyto příčiny totiž nejsou obsaženy ve vnější realitě života, ale mnohem spíše v tom, co se odborně nazývá „kognitivní schéma“. Kognitivní schéma je jednoduše řečeno jakýsi zažitý a podvědomý vzorec myšlení, chování a emocí, pomocí něhož se ke vnější realitě dlouhodobě vztahujeme. Pokud s klienty začneme intenzivně pracovat na odhalení vnitřního stresoru a jeho zpracování, dostaví se zlepšení překvapivě rychle. Častým vnitřním stresorem jsou naše vlastní myšlenky a nároky, které na sebe klademe. Obecně platí jednoduché pravidlo: čím dříve začneme se stresovou poruchou pracovat, tím dříve se dostaví výsledek. Za syndrom vyhoření se není třeba stydět nebo si ho vyčítat, v dnešní době je to jeden z nejčastějších problémů, který postihuje právě velmi schopné a cílevědomé jedince.