Inteligenční kvocient (IQ kvocient = podíl, poměr) je index inteligence, který má normální rozložení s průměrem 100 a standardní odchylkou 15. 68% skóre IQ v populaci je mezi 85 body (jedna standardní odchylka odečtená od průměru) a 115 body (jedna standardní odchylka přičtená k průměru) a dále 95% skóre IQ v populaci je mezi 70 a 130 body a 99,74% je mezi 55 a 145 body a tak dále. Inteligenční kvocient a inteligenční testy se často úspěšně používájí pro rychlou selekci. Často se objevují i kritické výhrady, nebo dokonce odmítání testování inteligence. Nejčastějšími argumenty proti testům inteligence jsou, že výsledky těchto testů mohou být výrazně ovlivněny momentálním stavem testovaného, že jsou tyto testy sestaveny pro určitou sociální vrstvu populace, zpravidla střední až vyšší, a že tréninkem se dá dosáhnout lepších výsledků.

V roce 1916 americký psycholog – Lewis M. Terman (1877-1956) zavedenou konvenci upravil tak, že eliminoval desetiny přidáním násobku 100 a vyjádřil IQ vzorcem IQ=MA/CA × 100. Potom výsledek 100 je průměr pro danou věkovou skupinu populace. Aamerický psycholog David Wechsler (1896 -1981) ovlivněn moderní statistikou, zavádí v roce 1939 termín deviační IQ, který je založen na standardní odchylce (standard deviation). Termín IQ používáme sice dodnes, ale v současnosti se spíše než IQ používají míry jako „vážené skóre“, „školní vážené skóre“, „STEN skóre“- Standard Ten nebo „percentily“. Perličkou je použití 99,9 percentilu jako předpokladu pro vstup do společnosti Triple Nine Society, která je méně známější a ještě více sektářská než MENSA

Test inteligence – je druh psychologických testů zaměřených ke zjišťování inteligence (viz intelekt a inteligence, které mají velkou tradici a po metodol. stránce jsou nejzpůsobilejší splňovat náročná kritéria objektivity, validity a reliability. Mezi nejpoužívanější patří test Termanův a Merrilův zachycující inteligenci dětí, Wechslerův test inteligence, test Alzheimerův a Ravenovy tzv. progresivní matice. Některé testy kombinují zkoušku verbální s neverbálními dovednostmi týkajícími se chápání vztahů, doplňování chybějících článků atd

Inteligencí – se vědci zabývají již od 19. století, dodnes se ale rozcházejí názory na to, o jakou schopnost nebo spíš soubor schopností jde. Podívejme se stručně na historii měření IQ a na významné teoretické pohledy na IQ. Na počátku zkoumání inteligence stál Francis Galton, který ji chápal jako schopnost přesného smyslového rozlišování. William Stern v roce 1912 zavedl pojem IQ, neboli inteligenční kvocient.

IQ (Inteligenční kvocient) – byl vědeckou veřejností přijat a dodnes se tato stupnice s populačním průměrem 100 bodů používá. Postupem času ale vyvstala otázka, jestli to, co inteligenční kvocient měří, je celá inteligence, nebo jenom její část. To se dostali ke slovu opět teoretici. Snažili se vyčlenit faktory, ze kterých se inteligence sestává. Podle některých (Spearman) existuje jenom jeden vrozený faktor (g-faktor), který se projevuje v jakékoli oblasti lidské činnosti. Člověka s vysokým g-faktorem bychom nejspíš označili jako bystrého a flexibilného.

Naproti tomu R. Cattell – rozděluje inteligenci na fluidní a krystalizovanou. Fluidní inteligence odpovídá oné „bystrosti“ a s postupujícím stářím jí ubývá. Krystalizovaná inteligence představuje naše poznatky uložené v paměti a s postupujícím věkem a zkušenostmi naopak roste. Goleman přišel s myšlenkou, že inteligence se specificky projevuje v sociální oblasti. Jsou lidé, kteří při vysokém IQ mají potíže komunikovat s druhými, zapadnout do kolektivu, odhadovat cizí přání. Tyto zručnosti Goleman souhrnně nazval emoční inteligencí a soudí, že je v životě člověka často podstatnější než výška IQ. Emoční inteligence se měři pomocí EQ testů.

Ve snaze rozčlenit inteligenci – do specifických oblastí pokračoval Howard Gardner, který rozeznává 8 druhů inteligence: tělesně kinestetickou, interpersonální, verbální, logicko – matematickou, přírodní, intrapersonální, vizuálně – prostorovou a hudební. Každá z těchto teorií poskytuje jiný úhel pohledu na inteligenci. Inteligence je však měřitelná – přinejmenším nějaká její část – a k tomuto účelu slouží IQ testy. Standardizované testy můžou zadávat pouze psychologové, na internetu je možnost vypracovávat různé testy IQ online. Nejdůležitější je ale poznat strukturu své inteligence, tedy ve kterých oblastech člověk vyniká a ve kterých dosahuje nižších výsledků.

Již vícekrát byla položena – zákl. otázka, zda t.i. skutečně měří inteligenci a zda tzv. inteligenční kvocient neboli IQ vyjadřuje kvalitu měřené inteligence. Setkáváme se s jejími různými, i protichůdnými definicemi. IQ je pojem statist., který jen částečně vyjadřuje skutečný stav věcí. Již na začátku tohoto st. celou situaci výstižně charakterizoval A. Binet, když konstatoval, že „inteligence je to, co měří můj test“. Tento aforismus doznal několika mutací až ke znění, že „inteligence je schopnost inteligentně uspět v inteligenčním testu“. Tyto duchaplnosti ovšem nemohou zpochybnit fakt, že t.i. měří skutečné kognitivní potenciality individua a tím, že jsou uváděny do vztahu s výsledky jiných jedinců, stanovují jeho místo v daném vzorku populace. T.i. jsou často strukturovány na subtesty, tzv. dílčí zkoušky, které sledují výkonnost v takových činnostech, o nichž se autoři testu domnívají, že tvoří podstatu inteligence. Jde např. o pořádání vztahů, nalézání analogií, verbální pohotovost, schopnost zahlédnout numerické vztahy, prostorovou představivost atd. V multifaktoriálních testech se zjišťuje zároveň více schopností, např. schopnost porozumět, všeobecné znalosti, schopnost chápat vztahy, poskytnout vysvětlení v obtížné situaci, postřehnout časoprostorové relace apod. T.i. bývají součástí přijímacích řízení na školy, do zaměstnání. V s-gii se používají jako metodol. doplnění, prohloubení pozorovacích technik, zejm. techniky 

Psychodiagnostika – v dnešním slova smyslu se snaží o měření různých předem definovaných duševních vlastností a jevů. Jedná se o nástroj psychologické diagnostiky, která má kromě samotného měření širší záběr. Stará se navíc o určení pásma normality a abnormality u duševních jevů vůči obecné populaci(např. podprůměrná, průměrná a nadprůměrná inteligence) a předpovídá budoucí vývoj. Psychologické testování je tak jen jedním z mnoha nástrojů psychologické diagnotiky vedle např. rozhovoru, anamnézy, pozorování atd.

Dobré psychologické testy – je poměrně náročné vytvořit z důvodu vysokých nároků na jejich validitu a reliabilitu. Reliabilita testu, neboli jeho spolehlivost, označuje pravděpodobnost, že test měří danou vlastnost či jev stále stejně. V praxi to znamená, že v reliabilním testu by vám mělo například IQ i při opakovaném testování vždy vyjít přibližně stejné nebo by mělo vycházet srovnatelně s jinými použitými metodami, které také měří IQ. Mezi jednodimenzionální testy inteligence patří například Kohsovy kostky, Ravenovy progresivní matrice, D 48 Domino nebo UNESCO test. Z komplexních testů inteligence je nejvýznamnější 20 Wechsler-Bellevue, dále WAIS-R (Wechslerův inteligenční test pro dospělé), AIT (Analytický test inteligence), I-S-T (Test struktury inteligence) a další.

Inteligenční kvocient, zkráceně IQ, je standardizované skóre používané jako výstup standardizovaných inteligenčních (a jiných výkonových) psychologických testů k vyčíslení inteligence člověka v poměru k ostatní populaci (respektive k dané skupině).

Pokud hledáte dobré řešení – doporučujeme návštěvu psychologické poradny. Terapeut nebo psycholog Vám dokáže poradit během jednoho či pár sezení, Existují také možnosti online terapeutické a psychologické poradny, což je vhodné pro ty, kterým není příjemné svůj problém rozebírat osobně a mohou zůstat v anonymitě, nebo pro ty, jejichž problém není ještě natolik akutní a potřebují jen zběžně poradit z pohodlí domova nebo fimy. Člověk tak může najít rady a praktické tipy, jak se svojí situací efektivně pracovat. Poradenská, terapeutická nebo diagnostická sezení stojí více času a vlastního úsilí, jsou transformační a mohou vám přinést trvalá řešení problémů a odstranění různých bloků v životě. Zkušený psycholog z praxe neříká lidem, co mají dělat nebo jak se rozhodnout, ale pomáhá jim porozumět svému vlastnímu nitru. Záleží vždy na konkrétním člověku a problému, která z nich bude nejvhodnější. Rovněž jsou možné jejich kombinace – informujte se v psychologické poradně – jsme tady pro vás.

Délka a trvání diagnostického sezení:  60 – 180 min (resp. dohodou)
Místo konání diagnostického sezení:  Česká republika | Praha – Brno | osobně nebo online forma
Nabízená forma diagnostických sezení: individuální | párové | manželské | rodinné | skupinové | firemní
Termíny diagnostických sezení: ASAP (dohodou – pracovní týden 8:00-20:00 hod | během celého kalendářního roku
Cílová skupina klientů poradny: každý kdo chce zlepšit kvalitu osobního, partnerského, vztahového či pracovního života