Mediace jako způsob řešení sporů
Mediace je metoda, která do České republiky přišla v počátku 90. let ze Spojených států Amerických. Ve světě je ovšem mediace již poměrně známá a stará metoda. Počátky mediace totiž sahají až do období starověku. Ve starověkém Řecku se četně využívalo rozhodčích řízení, která mají shodné zásadní znaky s mediací a ze kterých se mediace vyvinula. Ve středověku se používala při řešení trestných přestupků. Neplatilo tak již pravidlo „oko za oko, zub za zub“, ale byla domlouvána vyrovnání mezi poškozenou stranou a výtržníkem, při kterých se musel pachatel zavázat k různým formám náhrady způsobené škody. Mediace je ještě do současnosti zakotvena v soudním systému Číny.
Konkrétní podoba mediace – jako jedné z forem řešení sporů se začala objevovat v počátku 70. Let dvacátého století, kdy se nejvíce využívala již ve zmíněných Spojených státech Amerických, kde se dnes pomocí mediace řeší až 70% případů, a v Kanadě. Odtud se začala velmi rychle šířit do celého světa. Jelikož došlo k pozitivnímu přijetí mediace velkou masou lidí, začaly po světě vznikat specializované organizace zabývající se mediací a její aplikací. Mediace byla ještě donedávna v povědomí veřejnosti zaměňována s meditací, takže když poprvé zástupkyně Asociace mediátorů České republiky šla představit tuto službu do Senátu, byla dotazována, zda si účastníci mají přinést koberečky… Dnes už nikdo nepochybuje o významu slova mediace jako jednoho z alternativních způsobů řešení sporů.
Význam slova mediace – je odvozen z latinského slova „medium“ – tzn. střed nebo též v přídavném jménu „medius“ – prostřední. Jde o alternativní metodu řešení konfliktů, která využívá přítomnost prostředníka neboli mediátora. Podle ustálené teorie je mediátor odborník na efektivní vyjednávání, který napomáhá stranám konfliktu dospět k urovnání sporu a nalézt vzájemně přijatelné řešení dané situace. Podle aktuální verze návrhu zákona o mediaci se mediací rozumí: „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými (dále jen „strana konfliktu“) tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného jejich konfliktu uzavřením mediační dohody.“
Co je to konflikt – David Gruber ve své Zlaté knize komunikace uvádí, že konflikt nastává, když je něčeho dobrého málo nebo špatného hodně. Konflikt nastává, když je dobrého jen tolik, že úplné splnění potřeby jednoho vylučuje totéž u druhého. Když je špatného tolik, že žádný si to nechce vylízat sám a posílá tam místo sebe druhého. Synonymem slova konflikt je v tomto případě „střet“ nebo „spor“, tedy opak pohody, harmonie, souladu. Konflikt může být vnitřní – uvnitř jedince – anebo vnější – mezi dvěma či více lidmi/skupinami lidí.
Výsledkem jednání – před mediátorem je v ideálním případě jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, která je společně přijatelná pro všechny zúčastněné. Na její podobě se podílejí všichni účastníci. Dohoda se písemně zaznamenává, stvrzuje podpisy, a tak podle závazkového práva může nabývat charakteru právní smlouvy. Dohoda zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení zodpovědnosti, úkolů i sankce za nedodržení.
Mediace je nový obor, který zahrnuje právní, psychologická, sociální a sociologická specifika. Na několika universitách se již mediace učí jako jedna z možných metod řešení konfliktůa to v Praze na Universitě Karlově na Masarykově universitě v Brně.
Nejdůležitější je osobnost – mediátora, který v rámci mediačního výcviku získá teoretické znalosti o tom, jak by měl v ideálním případě probíhat proces mediace, jaká úskalí na něho čekají v podobě různě sociálně či inteligenčně vyspělých účastníků s vyhraněnými postoji a názory na to, jak by měl být jejich spor vyřešen. Jedině praxe však může prověřit jeho schopnosti dovést tyto účastníky k přijatelnému řešení nepoškozujícímu zájmy třetích stran. Každý z mediátorů si během své praxe vytvoří vlastní osobitý styl umožňující naplnit účastníkům cíle mediace. Z těchto důvodů se připravovaný zákon postupy mediátora v rámci mediačního procesu nezabývá a ze shora uvedených důvodů ani zabývat nemůže. Každý konflikt je jedinečný předmětem sporu, zejména okolnostmi jeho vzniku a rozdílností účastníků do něj vstupujících, a přístup, který se osvědčí v jednom případě, se může úplně minout účinkem u druhých účastníků.
Mediace rozvodových sporů – bývá směšována s psychologickým poradenstvím či psychoterapií. Mnozí mediátoři při své práci užívají techniky běžné v poradenství či terapii a mediace tak mívá často i psychoterapeutický efekt. Mediace se ovšem od poradenství a terapie zásadně liší svými cíly i dalšími aspekty celého procesu. Psycholožka Joan Kellyová napsala o soukromé mediaci rozvodových sporů: Mediace zpravidla představuje menší otřes než soudní spor. Znesvářené strany mají větší možnost navázat přímý kontakt. V průběhu mediačního výcviku se budoucí mediátor seznamuje s jednotlivými metodami jednání s klienty. Mediátor má při první schůzce za úkol zejména získat informace a nastolit atmosféru vzájemné důvěry.
Samotný proces mediace – je rozdělen do několika na sebe navazujících a někdy i vzájemně se prolínajících fázích, v jejichž průběhu se mění i role mediátora. Nejprve musí přesvědčit účastníky, aby se rozhodli hovořit. Pomáhá jim, aby porozuměli procesu mediace a vytváří atmosféru pro vyjednávání. Často v počáteční fázi je to mediátor, kdo předává vzkazy mezi účastníky, když ještě nejsou schopni spolu hovořit napřímo, v krajním případě nejsou schopni setrvat delší dobu v jedné místnosti. Mediátor pomáhá účastníkům dohodnout se, o čem se bude hovořit, resp. určuje, o čem se bude hovořit a v jakém pořadí. Udržuje strukturu hovoru a dbá na dodržování pravidel jednání, která pomáhá na počátku účastníkům stanovit.
Mediace je v zahraničí – uznávaná jako důležitá metoda alternativního řešení sporů mimo standardní soudní řízení. Úspěšnost řešení konfliktních případů je velmi vysoká, podle světových statistik zhruba 75%. Mediace se začala prosazovat nejprve v občansko-právních a obchodních věcech, na přelomu 70. a 80. let pak ve větším měřítku rovněž v trestním řízení. Je velmi rozšířená v USA, ale také ve Velké Británii a v Austrálii, kde se využívá až v 60 % sporů, především ve věcech obchodních (hospodářských), rodinných nebo ve veřejné sféře (zpravidla ochrana životního prostředí), přičemž zhruba dvě třetiny sporů se vyřeší uzavřením dohody.