Jak na úzkost a stres v živote

Úzkost může mít mnoho projevů.  Někdo z přemíry vlastní nejistoty žárlí (s úzkostí si představuje partnera/ku in flagranti).  Jiný se nesmyslně bojí o své děti a straší je:  „Neběhej, spadneš, zlomíš si nohu, …nastydneš!“.  Jsou schopni barvitě a s jistotou popisovat, jak katastroficky se bude jejich stav vyvíjet.  Jak se např. bude zhoršovat jejich zdravotní stav, jak přijdou o práci, o milované děti nebo partnery, jak zůstanou sami a opuštění.  Jsou zasekaní v sebelítostivé představě, že „budoucnost mají dávno za sebou“.  Zpravidla spěchají na zlepšení svého stavu, protože s úzkostí vnímají čas jako nekontrolovatelnou veličinu.  Jsou vystresovaní, že nic nestíhají.  No, stíhají právě toto – stále se stresovat.

Chronický stres a úzkost dokáže – proměnit život v malé peklo. Odborníků, kteří mohou člověku v takové situaci pomoci, je více: psycholog, psychoterapeut, kouč nebo také lékař. Jak si z nich vybrat? To vám radíme v našem malém seriálu článků. Na závěr zamíříme k psychoterapeutovi.   Dlouhodobý stres vyvolávají situace, jež lidi uvrhají do nevýhodného postavení a zatěžují je nároky, jejichž zvládání je nad jejich síly: nemoc, rozvod, nesnesitelný šéf, práce, která člověka nenaplňuje. Protože takto životem zkoušeným se hroutí vztahy, snižuje se kvalita jejich běžného života i pracovní výkonnost, rozhodují se pro návštěvu odborníka: většinou psychologa či psychiatra, někdy dokonce obou. Avšak často mívá chronický stres poněkud jiný zdroj. Je jím nějaká situace, která se odehrála v minulosti, takže již netrvá, avšak zamávala s naší psychikou tak, že ovlivnila naši schopnost zvládat život nebo některé jeho důležité sféry. Zde většinou nejlépe pomůže psychoterapeut. Proč?

Honí se jako pes za ocasem – a výsledek mnohdy  zamotaná hlavu a žádný posun. Představy formují náš život. Je zajímavé, jak hluboká bývají naše přesvědčení o špatných koncích a s jakou jistotou je někteří předpovídáme a tak opakujeme. Dobrá zpráva je:  Máme skvělou schopnost představivosti!  Jen je třeba naučit mozek vytvářet i jiné scénáře, než katastrofické.  Připustit, že situace se může změnit k lepšímu a tuto změnu můžeme sami iniciovat. Ale to je nejprve nutné opustit naší víru:  „To je jasné, vždyť jsem to říkal, že to špatně dopadne“. Náš mozek dokáže být geniálním přijímačem i vysílačem informací.  Jsme zodpovědní za svoje postoje, představy, myšlenky, které šíříme do okolí.  Je třeba zkusit živit pozitivní scénář stejně barvitě a detailně.

Následky trvalého stresu v podobě depresí u nás aspoň jednou za život postihnou 1,5 milionu lidí a různými formami deprese trpí asi 300 000 lidí. Už jen tato čísla naznačují, že lidem žijícím v trvalém stresu s jeho potenciálními následky povětšinou nezbývá než se na odborníka přece jen obrátit.

 

Psychoterapie je proces – kde se člověk učí změně. Změna není na povel.  Trvá nějaký čas, než si dovolíme vidět věci i jinak a upevníme nový způsob vnímání a jednání. Např. u žárlivce je třeba mluvit zprvu hodně o jeho vlastní nejistotě, která je zdrojem úzkostí – tedy žárlení.  Je třeba připustit a srovnat se s tím, že nemůže mít vše pod kontrolou (myšlenky a chování svého partnera).  Partner/ka má právo na své soukromí.  Žárlivec se potřebuje naučit důvěřovat (sobě i druhým). Výsledkem v tomto případě může být postoj:  „Vím, že mám sklony k žárlení, ale nemusím tomu podléhat.  Nemám partnera/ku pod kontrolou a tak je to v pořádku.  Kontroluji sebe.  Jsem v bezpečí.  Důvěřuji.“  Jinými slovy nenechávám své úzkosti 100% svého životního prostoru.  Bát se je přirozené, ale jen někdy.

Co pomáhá k uvolnění od stresu – každý si potřebuje najít ve svém životě ventil, kudy strachy a úzkost vypustí a kde načerpá novou energii.  Ověřeně funguje, když se pravidelně věnujeme například těmto činnostem:  fyzická aktivita (jakýkoliv sport, joga, chůze aj.), relaxace (progresivní relaxace, dechové techniky, řízená imaginace aj.), pobyt v přírodě za jakéhokoliv počasí, smích (koukejte na komedie a vtipné stand-upy a ne na zprávy), pěstujte v sobě vděčnost, děkujte pravidelně za vše – i zdánlivé banality, které vám v životě fungují.

Je třeba „dobíjet baterky – v uvedeném základním rámci psycholog zabíhá do některých větších detailů. Pokud klient například užívá léky, psycholog se ptá, zda to dělá proto, aby ten stres, v němž žije, vydržel, anebo protože věří, že mu léčiva pomohou začít se s problémy vyrovnávat. Který přístup skýtá lepší perspektivu nápravy, je asi jasné. Každý však svým způsobem ovlivňuje pokračování dialogu. „V dialogu si psycholog udělá cosi jako inventuru, kdy zjišťuje, co klientovi životní energii vysává a co mu ji vrací. Velice často vyjde najevo, že první, co člověk svíraný stresem vynechává, je péče o sebe, protože stresory a činnosti s nimi spjaté ho požírají. Péči o sebe pak vnímá jako něco zcela zbytného či zbytečného,“ říká psycholožka Hana Taněvová, která se zaměřuje především na partnerskou terapii.

Když se však ukáže, že klient přece jen nějaké aktivity, jimiž tzv. dobíjí baterky, pěstuje, pátrá psycholog po jejich kvalitě i intenzitě, například kdy se něčemu věnoval naposled. V této části dialogu se pak klienta snaží přivést k vlastnímu náhledu, že se může a musí znovu naučit pečovat sám o sebe a ve kterých oblastech změnit životní styl. „Je však důležité, aby psycholog rozlišoval, co klient ve svém životě už změnit nemůže, například nemoc, a co naopak je v jeho silách,“ dodává psycholožka.